Bývalý amatérský jezdec a dlouholetý archivář Státního závodiště Jiří Janouch publikoval v polovině sedmdesátých let v tehdy velmi populárním bulletinu Turf několik povídek z historie tuzemských dostihů. Třebaže jména hlavních aktérů a některé okolnosti byly autorem pozměněny, jádro příběhů bylo autentické a vycházelo ze skutečných událostí. Pro dostihové příznivce představují i po letech velmi poutavé čtení.

Janouch, bratr dlouholetého dostihového zpravodaje deníku Rudé právo, se ve svých textech často odkazoval na vyprávění starých trenérů a turfmanů. Zároveň měl k dispozici obsáhlou knihovnu Státního závodiště, jejíž základ tvořily ročenky, svázané dostihové programy a časopisy zděděné po prvorepublikovém Čs. Jockey Clubu. Pečlivě spravovaný archiv později padl za oběť stěhování a likvidaci Státního závodiště, ale i neuváženým krokům ze strany vedení tehdejší klíčové dostihové instituce.

Autor zpracoval povídkovou formou například tragickou smrt šampiona německých žokejů Juliuse Rastenbergera z pohledu jeho českého kolegy, ale i různé sázkařské příběhy. Vůbec nejzajímavějším textem je však povídka o nečekaném vítězství outsiderky Artemis, poprvé publikovaná již o desetiletí dříve, v Janouchově knize Dostihy z roku 1961. Pokud se chceme vydat po stopách tohoto kuriózního příběhu, více detailů najdeme právě v jeho nejstarší verzi. Dejme tedy slovo Jiřímu Janouchovi.

Příběh klisny Artemis…

Jednoho podzimního dne roku 1923, v němž se konaly na závodišti ve Velké Chuchli dostihy, se již od samého odpoledne schylovalo k prudkému lijáku. Déšť hrozil v každém okamžiku propuknout. Přesto za celé odpoledne nespadla ani kapka. Nebe však bylo zataženo těžkým olověným příkrovem mraků a nálada v hledišti byla všelijaká. Přesto bylo absolvováno prvních šest jízd.

Před poslední, sedmou jízdou se však nebe zatáhlo úplně a černá, hustá tma padala na celé závodiště. Na 17 hodin 30 minut byl stanoven start sedmého, posledního dostihu dne - Welterhandicapu na letounské trati 1400 metrů, který soustředil na startu celkem dvanáct koní.

Diváci byli většinou shromážděni kolem paddocku. Sotva však dohlédli z jednoho konce na druhý. A přitom se stmívalo stále víc a více. "Snad se tento dostih již ani nepoběží," říkali si mnozí z návštěvníků a očekávali příchod jezdců. Pak dal ale startér povel nasedat, a tak bylo jisto, že se dostih přece jen odběhne.

Sázející zamířili k pokladnám, kde již sem tam blikaly tenkrát ještě petrolejové lampičky. Zatím se startující koně ubírali v houstnoucím šeru na místo startu, které bylo na protější straně závodiště. Ve vzrůstající tmě tam nebylo možno zrakem proniknout. Bylo půl šesté, okamžik startu. Ale minuta se vlekla za druhou a po koních ani památky.

Téměř deset nekonečných minut uplynulo, než se diváci konečně dočkali. Z temna dostihové dráhy se ozval vzdálený dusot koní, který stále sílil, jak se pole blížilo k cíli. Diváci se téměř nalepili na bariéru a zrakem probodávali tmu, aby rozeznali vítěze, až se vynoří z temnoty. Konečně! Kolem cílového sloupku se mihl první stín, ale barvy dresu jezdce nebyly k rozeznání. A vzápětí za ním se přehnaly i ostatní siluety.

Diváci rozpačitě pohlíželi jeden na druhého. "Vyhrál kůň s uzlem na ocase!" vykřikl jeden mladík. A tu již také bylo u cílové věže vytaženo číslo vítězného koně - číslo 3.

"Jakže? Artemis! - Nemožno! - Neuvěřitelno! Vždyť se klisna za celou dostihovou kariéru nedokázala umístit ani v té nejslabší společnosti, a teď že by dokonce lehce zvítězila?"

Nedůvěřivě pohlíželi sázející na tabuli a do programu. Vtom však začaly padat první velké kapky deště, a tak návštěvníkům nezbyl čas na další rozumování; každý z nich se snažil skrýt se co nejdříve do bezpečí. Výrok rozhodčích zněl: zvítězila lehce o 3 délky. Na vítězného koně pak se brala přímo neuvěřitelná kvóta 2600 korun.

Mnozí nad tímto vítězstvím povážlivě dlouho kroutili hlavou, ale co naplat. Soudcové na cílové věži spatřili Artemis jako vítěze a konec konců jediná Artemis, jak se každý mohl přesvědčit při návratu k vážnici, měla uzel na ocase, což vidělo u vítězného koně několik lidí. A tak bylo posléze po mnohém přemítání připsáno její vítězství na konto nevyzpytatelné a slavné nejistotě turfu.

V příštích dostihových dnech pak obecenstvo na Artemis hodně sázelo, ale zbytečně. Artemis zůstala v budoucnosti již věrna svým dřívějším výkonům a končila vždy mezi posledními.

Po několika letech se sešla jednoho zimního večera v malé hospůdce ve Velké Chuchli parta jezdců. Mezi nimi byli jezdec, který tehdy před lety tolik překvapil vítězstvím s Artemis. Po několika minutách běžného rozhovoru se stočila řeč, jak ani jinak nebylo možno, na koně a na dostihy.

"Poslouchej, Františku, jak to vlastně tentkrát opravdu bylo s tou tvou Artemis? Vždyť pokud se pamatuji, ta kobyla vždycky sotva pletla nohama!" zeptal se jeden z nich.

Oslovený se jen usmál, mávl rukou a řekl: "Nu víte, hoši - chtěl jsem si to původně nechat navždy jen pro sebe, ale co! Je to již dávno pryč, na nějaký protest je pozdě, a tak konečně - proč bych vám to neprozradil!"

"Však jsem tušil, že v tom tehdy něco bylo," opáčil tazatel. "Tak jen ven s tím!"

"Vím, že jste si tehdy mysleli, že jsem tu herku bůh ví jak dobře nejel, když dokázala vyhrát, ale ve skutečnosti jsem měl na jejím vítězství pramálo zásluhy. Lépe řečeno, Artemis tenkrát vyhrála jen zásluhou mého strachu!"

Když se na něj po těchto slovech ostatní s nedůvěrou zahleděli, pokračoval: "Pamatujete se ještě, jaká byla tehdy tma? Vzpomínáte si také na malou váhu, jakou tehdy Artemis nesla? Musel jsem hodně potit, držet dietu a dalo mi to hodně práce, než jsem tu váhu udělal. Však jsem byl také hodně vysílen. První start se nepovedl. Deset nás odskočilo, ale dva koně se opozdili a startér nás nepustil.

Snažili jsme se vrátit zpět ke startu. Ostatním se to povedlo, ale mně s Artemis nikoliv. Zakousla se mi do udidla a já ne a ne ji zastavit. Přestože jsem se o to snažil ze všech sil, nedokázal jsem to dříve než u samé cílové rovinky. Když jsem ji posléze přece jen zarazil a otočil směrem ku startu, zadržel jsem ji na chvilku a sbíral pracně síly. Po chvilce oddechu, právě když jsem chtěl Artemis pobídnout do klusu, slyším ze tmy před sebou vzdálený dusot koňských kopyt a volání jezdců.

Je zle, blesklo mi hlavou. Startér vypustil koně beze mne. Ale co teď? Koně se rychle blížili a já stál s Artemis v protisměru. Dovedete si představit tu ošemetnou situaci? V té tmě by mě ostatní jezdci spatřili až v posledním okamžiku a neměli by již možnost se mně vyhnout. Katastrofa by byla hotová!

Co dělat, ale rychle? Jako bleskem jsem se vzpamatoval a udělal to jediné, co mi zbývalo. Otočil jsem Artemis a rychle jsem před nimi uháněl k cíli. Doháněli mě statečně, ale přece jen jsem byl u cíle dříve než oni a soudcové mě uznali za vítěze. Co jiného také mohli udělat?

Proto je pravda, když jsem vám říkal, že za vítězství s Artemis nemohu já, ale můj strach. Chudinka Artemis, nemohla za to, že neuměla tak dobře utíkat jako ostatní, a tak jí to osud alespoň jednou vynahradil takto..."

… a jak to bylo doopravdy

Jak již bylo zmíněno, Jiří Janouch později rozpracoval příběh klisny Artemis ještě pro bulletin Turf, v němž označil za hlavní problém nikoli podvečerní šero, ale hustou mlhu.

První indicie o identitě hlavních hrdinů povídky poskytl začátkem osmdesátých let bývalý úspěšný žokej a trenér Jaroslav Houra ve svých vzpomínkách, otiskovaných ve spolupráci s Přemyslem Neumannem v Dostihovém zpravodaji.

Houra zde uvádí, že dostih odběhnutý již za tmy a v husté mlze se konal na závěr posledního dne chuchelského podzimního mítinku. Vítězným žokejem byl Vojtěch Skořepa v sedle klisny Erzsi P. a rozhodčí ho poznali díky tomu, že při projíždění cílem se identifikoval hlasitým zvoláním k cílové věži "Skořepa!"

Při pohledu do dobových ročenek se však potvrzuje, že Hourova vzpomínka ani detaily ze začátku povídky nejsou zcela přesné. Skořepa - Čech vyučený ve Vídni a působící po velkou část kariéry v zahraničí - jel ve skutečnosti čtyřletou hnědku Ada T. (Öreg lak - Adua), kterou pro Stáj Riva připravoval trenér Quido Wilhelm. Jednalo se opravdu o Welterhandicap, ovšem na distanci 1200 metrů, a byť šlo o tečku za dostihovým dnem, v úterý 9. října 1923 ještě nekončila sezona. Autentický čas startu 17:28 se však prakticky shoduje.

Ada T. byla u bookmakerů s kurzem 16:1 třetí největší outsiderkou v jedenáctičlenném poli, u totalizátoru se na její úspěch vyplácela rekordní kvóta 2600:20. Skořepa navážil 44 kg, což bylo o 18,5 kila méně, než jezdec druhého Luchse II. Výrok rozhodčích zněl "lehce 3".

"Byl to upršený den, který přilákal do Chuchle jen nejužší okruh dostihových příznivců," líčil následujícího dne list Prager Tagblatt. "Odpoledne skončilo hromobitím u totalizátoru, neboť v mlze odběhnutý Welterhandicap ovládl kůň s kvótou 2600:20. Ze startu nebylo vidět nic a z pole během dostihu rovněž nic. Teprve před distancí se najednou z mlhy vynořil osamoceně cválající kůň: Ada T. U kas totalizátoru si na klisnu údajně vsadili jen dva pánové…"

Ada T. v roce 1923 absolvovala dvacet startů a kromě vítězství v mlze si připsala ještě jeden triumf v dubnovém Handicapu nezvítězivších na 1600 metrů. Celkem během tří sezon startovala v 53 dostizích, třikrát zvítězila a vyběhala 18 450 Kč na dotacích.

Ilustrační foto: poskytl Martin Cáp