Známý parkurový trenér Alois Starosta nepochází z koňské rodiny, přesto však koním zasvětil celý svůj život. V nedávném rozhovoru pro EquiRadio vzpomínal společně se svojí manželkou Lucií na své začátky u koní, ale také sportovní a trenérskou kariéru.

 

„Na základní škole jsem měl jednoho kamaráda, který patřil k tomu zdravému jádru třídy – čili hodně zlobil. Jeho táta nevěděl, co s ním, a tak mu sehnal ježdění na koni,“ vypráví Alojs Starosta, který tehdy nezaváhal ani vteřinu, když se ho jeho kamarád zeptal, zda by s ním nechtěl jezdit ke koním. A tak to celé začalo.

 

Malý Lojza přišel do stáje na pražský Pohořelec a při první lekci na lonži hned dvakrát spadl. Drezurní ryzák Klenot mu spolu trenérem Králem dali napoprvé co proto. Jeho kamarád se při první lekci v sedle udržel, ovšem příští hodinu také spadl, a naopak Alojzovi to šlo o poznání lépe. Zatímco třídní raubíř za koňmi již nepřišel, pro mladého Starostu tím odstartovala dlouhá životní cesta spojená s láskou ke koním.

 

Na jízdárnu na Pohořelci to měl z domova na Bílé Hoře tramvají zhruba čtvrt hodiny. „Tehdy byly v Praze pouze čtyři kluby – Žižka Praha, Zahradnictví Praha, Jezdecký klub československého filmu a Jiskra Troja,“ popisuje Starosta. „Později se to začalo dělit. Jedna parta odešla od Zahradníků a udělala se jízdárna na Gabrielce, druhá parta odešla z Žižky a vznikla jízdárna na Bílé Hoře.“ To bylo někdy kolem roku 1965 a v té době začalo být jezdectví o něco populárnější. 

 

„Můj první trenér byl Václav Šorsák, bývalý reprezentant v military,“ připomíná Starosta, který se po čase stal členem asi osmičlenného družstva dorostu a začal závodit. „První dorostenecké mistrovství, kterého jsem se zúčastnil, bylo ve Žďáru na Sázavou. Koně se tam transportovali vlakem, trvalo to tři dny a celé to bylo ohromné dobrodružství,“ vzpomíná na staré časy. 

 

 

Své tehdejší koně si vybavuje neomylně. První závodní kůň se jmenoval Irtiš. „Kůň, na kterém jsem závodil jako čtrnáctiletý do úrovně ‚L‘, se jmenoval Lomikar. Pak tam byl Jop, Jod a další. To byli všechno armádní koně. V roce 1956 se rušili koně u armády, tak si to rozebrali různé kluby,“ ohlíží se o téměř šedesát let zpět.

 

Jezdectví bylo v těch dobách taky o práci, na brigády se jezdilo dvakrát týdně. „Všichni koně byli perfektně přiježdění. My jako dvanácti až třináctiletí kluci jsme neměli problém, všechno uměli. Koně měli kvalitní remontní výcvik z armády, byli velmi ochotní,“ vzpomíná s láskou na své první koňské partnery a zároveň podotýká, že dnešní ochránci zvířat by v tehdejších časech asi nepřenesli přes srdce podmínky, v jakých se koně chovali. 

 

Co tenkrát bylo zcela běžné už dnes není akceptovatelné. Ani sám Alois Starosta neskrývá nelibost z tehdejšího přístupu ke koním. „Koně stáli ve štontech uvázaní za hlavu. Osm měsíců v roce byli zavření v kryté jízdárně, kde část byla přehrazená jako stáj,“ popisuje dál Starosta, podle něhož neměli žádnou výjimku ani slavní koně jako byla klisna Karla ježděná Jiřím Pecháčkem. 

 

První větší závody absolvoval Alois Starosta s Lomikarem ve Žďáru nad Sázavou. Bylo to jen dva roky poté, co si prvně sedl na koně. „První kolo jsem šel bez chyby, ale ten parkur jsem bohužel spletl. Ne, že bych vynechal nějakou překážku, ale byly tam dřív takové točné body, které se musely absolvovat a já jsem ten první bod podjel, kvůli čemuž jsem byl diskvalifikovaný,“ přiznává Starosta při svém vzpomínání na sportovní zkušenosti. Lomikar byl podle něj úžasný koník, velmi kvalitní „eskový“ kůň, opatrný na skocích, ale na vyšší skákání prý neměl. 

 

„Tehdy to bylo celé trochu jinak než dnes. Starší zkušenější jezdec půjčil svého koně dorostenci do nižší soutěže. Já jsem tak na Lomikarovi sto třicet centimetrů nikdy nejel. Měl jsem ho do ZL a L a druhý den ho jela Milena Kamínková, dnes Minářová, v soutěži stupně S,“ popisuje závodní rutinu tehdejší doby. 

 

Ačkoliv byl Starostův trenér Václav Šorsák reprezentant v jezdecké všestrannosti, dříve označované jako military, a dokonce se připravoval s koněm jménem Humor na olympijské hry v Římě, sám Alois Starosta kros nikdy nejel a nebavila ho ani drezura. Celou svoji kariéru se profiloval jako parkurový jezdec.

 

První kůň do velkých závodů, o něhož se už nemusel s nikým dělit, se jmenoval Keňa. Měl jí od sedmnácti let, ale k závodění se s ní posunul až jako plnoletý a od osmnácti let se automaticky počítal do kategorie dospělých. Na Trojském (dnes Císařském) ostrově s Keňou absolvoval své první ‚téčko‘. „S ní buď člověk vyhrál, umístil se anebo vyštycoval,“ usmívá se při vzpomínce na své úspěchy i neúspěchy s klisnou, která sice dobře skákala, ale při vodění po parkuru byla velmi problematická. Keňu tehdy dostal od legendárního parkurového jezdce a trenéra Jiřího Pecháčka.

 

Alois Starosta nejraději vzpomíná na květnovou Cenu osvobození pořádanou tradičně na závodišti v Karlových Varech, kde se v soutěži stupně ST představil s Rivalem, jeho velkým koňským oblíbencem, jenž dříve běhal dostihy. Živě si vybavuje také soutěže v Bratislavě, v Ostravě, ale hlavně v Praze na Trojském ostrově, což bylo jeho další působiště. 

 

I když Československo reprezentoval Alois Starosta na mezinárodních závodech pouze dvakrát, držel však krok s domácí parkurovou špičkou. Aktivně závodit přestal ve čtyřiceti pěti letech. „Měl jsem na starosti celý klub na Trojáku, kde jsem dělal vlastně všechno – trenéra, řidiče, předsedu. Za bolševiků nás pak odtud vyhodili,“ pokračuje v rekapitulaci svého životního příběhu. Se svou ženou Lucií, která od devadesátých let až do současnosti působí na Brandejsově statku v pražském Suchdole, se přesunuli do Kněževsi. 

 

 „Nepřestal jsem jezdit, dál jsem připravoval mladé koně, jezdil jsem i dva denně, ale přestal jsem závodit. Zjistil jsem, že jsou lepší, a že radši budu víc přemýšlet o tréninku a budu se věnovat trenérské práci, než abych sám závodil,“ vrací se k důležitému rozhodnutí. Jak sám říká, tehdy ani nebylo moc času, musel živit rodinu, dělat šoféra, hospodáře, trenéra a k tomu všemu ještě chodit do práce. 

 

Dnes Alois Starosta působí již řadu let na jízdárně v obci Zájezd na Kladensku. Nyní spíš už jen jako poradce, protože bratři Studničkovi, kteří s Jakubem Novotným patří k jeho nejúspěšnějším svěřencům, už prý mnoho učit nepotřebují. Kolik odtrénoval v součtu jezdců za celou svoji kariéru, to ovšem spočítat nedokáže. Průběžně někteří přicházeli a jiní odcházeli. Mnozí možná i proto, že Alois Starosta byl vždy tvrdý trenér. Ostatně, sám to o sobě říká. 

 

Jezdectví se od dob, kdy Alois Starosta u koní začínal, změnilo k nepoznání. „Jezdectví je sport pro lidi, kteří na to mají, jinak to nemá smysl dělat. Sportovní kůň je drahá věc, není to nářadí, je to živá bytost. Potřebuje veterináře, kováře a tak dále. Náklady na jednoho koně jsou přibližně dvacet tisíc měsíčně, když to člověk sečte,“ říká Starosta a dodává, že dobře tento sport může dělat jen ten, kdo na to opravdu má a s jedním koněm se dobře jezdit a závodit naučit nedá.

 

„Když je někdo mimořádný talent, tak se i s jedním koněm trochu chytne, ale naučit se dobře jezdit a získat prostorové vidění, to s jedním koněm nejde,“ konstatuje Alois Starosta, jenž v současnosti trénuje už jen několik vyvolených hlavně pro radost. „Dnešním mladým jezdcům chybí trpělivost a pokora. Každý se chce hned předvádět na závodech. My jsme byli takoví, že bychom se styděli sednout si na koně, který skákal ‚T‘ a my bychom s ním měli začínat. Dneska se prostě kupují kvalitní koně a závodí se,“ říká Starosta.

 

Nezastírá zklamání z přístupu dnešních jezdců ke koním a sám se je proto snaží dál edukovat. Vysvětluje, že některé věci se nedají v tréninku uspěchat a je potřeba, aby jezdec s mladým koněm rostl. Obrazně také přirovnává koně k autu: „Když má v mládí hodně najeto, tak dlouho nevydrží. Kvalitní koně se ve světě pohybují ve věku mezi dvanácti a patnácti lety. To u nás není,“ všímá si rozdílu. Jako někdejší šéf české reprezentace také srovnává úroveň českého jezdectví se zeměmi jako jsou Francie, Nizozemsko, Belgie a další, kde má jezdecká elita podstatně širší základnu. Podle Starosty je to také tím, že v Česku zatím stále doháníme útlum čtyřiceti let, kdy u nás koně prakticky nebyli a kdo mohl tehdy jezdit, byl považován za buržoalistu. 

 

Budoucnost českého jezdectví vidí Alois Starosta ve spolupráci se západním světem. Koní v Česku přibývá, stejně tak i lidí, kteří na ně mají peníze. Podle Starosty a také jeho ženy Lucie však lidem chybí pokora a potřebné znalosti i vědomosti. Špatný je u mnohých lidí také celkový přístup. Chybí jim úcta a pochopení pro koně. „Kdyby nebylo koní, nebyla by civilizace. Koně pracovali v dolech, v zemědělství a jako dopravní prostředek, vyhrávali války. Před každým koněm má člověk smeknout, protože kůň je zvíře, vyjma člověka, který se o civilizaci nejvíc zasloužil,“ říká v závěru podcastu EquiRadia Alois Starosta.